Křest jako životní zadání

První a základní svátost křesťanského života, křest.

Často už pár dní po narození se sjíždí celá rodina. Obléknou se do slavnostního oblečení, div ne jako na svatbu. Dítě zachumlají do bílých peřinek, nechají vyšít šátek, roušku se jménem a datem slavného dne. Po nedělní mši svaté se shromáždí v kostele nachystaná rodina. Žel, většinou se farníci rozutečou po svém, i když by měli nového člena místní komunity vítat a modlit se za něj. Farář podle předpisu provede obřad, natřikrát polije hlavičku dítěti a rodina šťastně odchází domů, nebo na slavnostní oběd. Možná ještě tetičky, strýcové a prarodiče předají cenné dary do úschovy rodičům.

U starších bytostí, dospělých či dorůstajících je to složitější. Jelikož už nejde odpovědnost za výchovu hodit zcela na rodiče, musí být novokřtěnec připraven sám za sebe a křest chtít svobodně. Proto žadatelé absolvují základní přípravu, seznámí se základní naukou církve a náboženskými náležitostmi. Pak to probíhá podobně, protože slavnostní událost si chtějí zcela prožít i dospělí novokřtěnci.

Tak by se mohlo zdát, že křest je záležitost okamžiku, nebo možná jednoho půldne, když započítáme i slavnostní oběd. Ale ve skutečnosti tím okamžikem “všechno začíná”.

Křest věčný

Podstatou křtu je věčný život, který člověk svátostí křtu přijímá za svůj. Přijímá tak povolání k životu s Bohem, k životu zasvěceného a věčného. Přijímá za své povolání, ke kterému je zván každý.

Základní křesťanskou spiritualitou je “umění noření vlastního života do života s Bohem,” říkal K. Satoria. Umění dle mého symbolizované také nořením nově křtěného do vody.

Přijetí povolání života s Bohem, navíc v rozměru věčnosti, je velký úkol. Proces plození lásky, který každým dalším skutkem naplňujeme (ideálně), ale především se ho učíme vést k plnosti.

Naplňování přijatého křtu je tak celoživotní cestou, kterou buď vzdáváme, nebo každý den obnovujeme, následujeme a zlepšujeme se na ní.

Líbí se Vám? Sdílejte: