Modlitba má spoustu podob.
Nedávno paní Katerina vyčítala knězi, že se po autonehodě “nemodlil”, respektive nenaplnil její očekávání a neklečel u rozmláceného auta “se zakloněnou hlavu” a “několik minut či desítek minut” neděkoval Bohu.
Samozřejmě, že se modlitba dá dělat i v kleče a může být dlouhá respektive krátká libovolně. Ale to že nenaplňujeme představu o klečícím prosebníkovi neznamená, že se nemodlíme. Co je tedy to důležité na modlitbě?
Svatý Jan Zlatoústý říkal: “Modlitba je pozvednutí mysli k Bohu.“
Víte, on Bůh je všude. To jestli se s ním dáme do kontaktu tady a teď, v jakékoliv situaci, to je čistě na nás. Nepotřebujeme k tomu nohy ani ruce, jen touhu a vůli.
Charakter modlitby
Modlitba není charakteristická fyzickým postojem modlícího se. Také nemůže být vázána na vybraný text či spontánně odříkaná slova, jakkoliv zbožná.
Člověk se může “modlit”, odříkat třeba růženec v kleče i celou hodinu, ale přitom být myšlenkami úplně mimo. Vůbec si nemusí uvědomovat co dělá, nebo při tom odříkání může plánovat něco nedobrého (vraždu, krádež…).
Když se člověk “modlí” a nemyslí na to, s kým se staví do přítomnosti, tak Boha svým způsobem zákonitě míjí. Na modlitbě je důležité “být při tom“. V činnosti, kterou zrovna dělám, si uvědomovat Boží přítomnost. V činnosti klečení, při chůzi, při práci či studiu…
Ano, v tom rozměru může být modlitbou všechno. Jen se při tom musím ponořit do přítomnosti, tady a teď. Musím ponořen v boží přítomnosti pozvednout svou mysl k Bohu.
Neprosím, neděkuji, nechválím… nestojím, neklečím… jen se modlím, pozorný k Němu.