Nemluv, ale vyzařuj

Slyšel jsem o jednom klášteře. Možná se mluvilo o celém řádu. Snad to byli i první benediktýni. Nevím, neověřoval jsem to. Měli jeden zvláštní, nevyřčený příkaz: vyzařuj.

Členové tohoto řádu měli svůj život do značné míry nalajnovaný. Hodiny modliteb střídaly hodiny práce, všechno samozřejmě také zasazené do rámce studia teologie a zbožných knih.

To, co bylo zajímavé, byl zákaz sdělovat druhým bratřím moudra, postřehy a obecně každé poznání, které během svého studia mohl každý do sebe načerpat. Žádná povzbudivá slova ze svatých spisů, ani střípky z poznání Boha a jeho působení.

Ten zákaz mi přišel nejprve zvláštní. Kdo by nechtěl svého přítele povzbudit v jeho skutcích, trápeních nebo mu dopřát stejně krásné poznání, jako se dostalo studentovi?

Zákaz totiž nebyla jediná instrukce, kterou mniši dostali. Zákaz jim měl pomoci k plnění druhého, mnohem složitějšího a důležitějšího úkolu.
Hlavní zadání bylo: “Buď tím, co chceš sdělit.

Nemluv o útěše, ale stávej se útěchou.
Nemluv o Bohu, ale zrcadli a vyzařuj Ho svými činy.


Myslím, že spousta z nás spíše mluví o boží lásce, než aby ji druhým zpřítomňovala.

Jestli se někdo cítí osamělý, pramálo mu pomohou slova o tom, že “nikdo není sám” protože “Bůh je s každým”. Možná to znáte z náročných chvil vlastního života: kdo se necítí být milován, tomu nepomohou slova o tom, že ho Bůh miluje.

Jestli se ptáme po boží vůli, můžeme odpověď najít v uskutečňování lásky na této zemi, konání laskavých činů tam, kde jsou třeba. Ne slovem, ale činem ukazovat na velikost a přítomnost Boha.

Běžte, nemluvte a hlavně konejte!

Líbí se Vám? Sdílejte: