“Kolárek kněze nedělá,” říká bratr Jan Hanák, a já s ním souhlasím. Kolárek nenosím a nosit nebudu.
Jak říkal bratr Ivan: “Osoba nesoucí Ježíšovo poselství má být rozpoznatelný podle svého jednání, nikoli podle černého obleku a bakelitového proužku na krku.” Samozřejmě toto poselství má nést každý pokřtěný, nikoliv jen ti z nás, kteří přijali služebné kněžství jako svou cestu.
Obdobně vzpomíná bratr Tomáš na Jiřího Reinsberga, který “kdyby chodil v kolárku a choval se jako „důstojný pán“ ze starých filmů, okamžitě bychom si ho zařadili do příslušné kategorie, a tím „odepsali“. Svou nekonvenčností v nás probouzel otázku, v čem to kněžství vlastně spočívá, co je to „tajemné x“, které z tohoto moderního člověka, s nímž se v mnohém můžeme identifikovat, dělá kněze. Černá klerika, upjatý tón řeči a zbožný sklon hlavy to zřejmě nebude.“
A jaký je můj důvod nenošení kolárků? Vlastně se oba mé důvody týkají klerikalismu.
Kolárek bez myšlení
Nechci vést lidi k přikyvování, naslouchání z “povinnosti” a následování zbožných slov jen proto, že je říkám s kolárkem na krku (nebo se speciálním hábitem přes sebe).
Mít úctu a respekt jeden k druhému, vyslechnout si názor druhého (aniž by ho naslouchající musel přijmout) a zamýšlet se nad ním jako nad možným inspirativním podnětem. To vnímám jak správnou cestu.
Vést lidi k přemýšlení, k dalšímu poznávání a dohledávání dalších informací. Aby věcem, které se říkají šlo rozumět, měly hlavu a patu. Aby lidské poznání nechápali jako konečné, respektive aby byli připraveni ho kdykoliv podrobit střetu s novými poznatky (což neznamená že by nutně měly nějaké přijít).
Chci, aby lidé uvěřili pro to dobré poselství, které jim nesu. Aby naslouchali, protože říkám krásné a rozumné věci. Ne protože mám kolárek na krku.
Takový kolárek u spousty lidí vede ke ztrátě ostražitosti. Prostoru k vlastním invencím a manipulacím jeho nositele. Vede k nerealistickým očekáváním od člověka, který kolárek má na krku. Samozřejmě ne vždycky, ale takové riziko mi přijde příliš velké.
Raději rozum
Raději rovnost a rozum než nadřazenost a poslušnost. Kdo z nás taky má úplné poznání, aby mohl správně rozhodovat za druhé.
Nebrojím proti nošení odznaku třídy či titulu, ani kolárku; jen rizika spojená s adorováním člověka (kléru) a bezrozmyšleným následováním kohokoliv považuji za špatnou cestu. A bohužel, u nás v katolické církvi, je spousta nevzdělaných vlastníků pravdy, kteří své vlastní představy šíří mezi druhé, aniž by znali nauku vlastní církve. Nepřemýšlí, jen vymýšlí, případně dezinterpretují zjednodušená kázání těch z nás, kteří mají kolárek na krku.
Ano, dezinterpretovat mohou i mě, ale když mluvím bez kolárku, jsou mí posluchači opatrnější a mají větší tendenci si má slova ověřovat, přemýšlet nad nimi. Nebo mě “raději” vůbec neposlouchat. A to považuji za mnohem větší benefit, než kdybych se pouhým nošením kolárku stal důvěry a následování hodným.