Hřích je takové zvláštní slovo. Řekl bych, že k nám přichází z jazyka “cirkviš”. Jazyka užívaného v církvi a tím pádem mu obyčejní lidé rozumí jen trochu. Nicméně mezi církevními příslušníky je původ a tím i smysl slova trochu zastřený.
hřešit = minout cíl; udělat chybu; být odchýlen; minout; dělat nebo jít špatně.
ἁμαρτάνω = miss the mark; make a mistake; to err; to do or go wrong.
Líbí se mi přirovnání hříchu k minutí terče. Třeba na střelnici.
Hřích znamená netrefit se, minout cíl. Podívejme se na takový pistolový terč. Ve středu je Bůh a my ho chceme trefit svou láskou. Vezmeme do ruky místo pistole náš čin. Záměr je jasný – střed, Bůh. Zamíříme a… minuli jsme, zhřešili jsme.
Zamíříme znovu a vystřelíme další dobře míněný čin. Zase jsme minuli? Po několika ránách může zkušenější střelec poznat, že mu to ulítá jedním konkrétním směrem. Co potom?
Problém může být třeba jen v držení zbraně, takže musíme změnit úchop. Nebo je to horší a je potřeba seřídit mířidla. Nebo se snad špatně koukáme a musíme se lépe soustředit. Co by byly obrazy těchto úkonů v duchovním životě nechám na vaší úvaze (chcete-li si hrát).
Co je ovšem nejdůležitější? Opakování střelby. Pořád mířit a střílet. Nejen mířit. Bez výstřelu, bez toho činu se nikam nedopracujeme, v tom je ten trénink – konat lásku. Zamířit náš lidský čin na Boha.
Když náhodou mineme, není k ničemu pořád oplakávat ty centimetry do středu, ale podívat se, co můžeme zlepšit pro další ránu. Zpevnit postoj, změnit úchop, precizněji namířit.
Bude to stát hodně síly a tréninku, spoustu minutí (hříchu). Někomu to půjde snadněji, jinému hůře. Jednomu bude láska zanášet na jednu stranu, jinému zůstane většina v jednom kvadrantu. Nevadí. Jen trénovat a láskou nešetřit, i kdyby neměla trefit přesně.
Ve článku není popisováno minutí terče, ale jeho trefování. Hřích znamená, mířit a střílet někam jinam: “Hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona.” Obrazně je to střílení i záměrné míření mimo střed terče.
To, co popisujete je snaha trefit střed (s nějakým rozptylem úspěšnosti), tedy úsilí o dosahování ctnosti.
Já sice souhlasím s katechismem (“vědomé a dobrovolné”), ale kdo by dobrovolně (a vědomě) dělal něco špatného?
– Co se jednomu může jevit jako dobré, jinému se to zdá jako čisté zlo. Ale vykonavatel nehřeší protože podle jeho poznání to je dobré. Dobrá.
– Složitější případy, kdy rozhodnutí je pro dobro, ale v nějakém směru může mít i rozměr zla. Při zvážení všech variant je nejlepší možné, ale stejně tam je ten prvek zla. Rozhodnu se pro tuto variantu; ale byť je nejlepší, tak konám i to zlo, vědomě a dobrovolně. Nebo nedobrovolně?
Je pravda, že nadpis je zavádějící, tedy článek není tolik o hříchu jako o ctnosti. Ale osobně si myslím, že poznání hříchu má vést k poučení a zlepšení, nikoliv k nějakém hrabání se v hříchu.