Dříve jsem psal o tom, co je důležité na modlitbě. Jak říká kardinál Kasper, je to stěžejní bod víry. Jinými slovy proces, který je víře vlastní a jehož vliv se promítá do života každého, kdo “dělá” modlitby.
Jakým způsobem se konkrétně projevuje v životě věřících, záleží na uchopení modlitby. V dualistickém vidění světa můžeme rozdělit činnosti na profánní a posvátné. Podle tohoto dělení se buď věnujeme věcem zbožným (posvátným), nebo věcem všedním (profánním). Činnostem, které děláme pro Boha (s Bohem) a pak těm, kde Bůh “není” nebo nemá své místo.
Podle tohoto dělení se buď věnujeme věcem zbožným, nebo věcem všedním. Podle našeho cítění je toto vnímání dost nekomplexní, nepřirozené až umělé. Na kontemplativní cestě takové rozdělení neznáme (nepoužíváme).
V kontemplativním vnímání světa dělení činností na posvátné a profánní neprobíhá. Tak jak činnosti, emoce, myšlenky a záměry probíhají v různých kombinacích a překrývání se, tak je vnímáme: komplexně.
Co odlišuje například putování (přesun) od poutě (duchovní)? Rozdíly se dají najít, pokud člověk hledá. Ale v zásadě jsou všechny rozdíly ukryty jen v nás. V našem vlastním vnitřním přístupu a vnímání.
Činnosti podle dualistického vidění se jen stěží mohou propojovat. Čas některé speciální modlitby se pak stává opakem času, který na první pohled není modlitbou. Kontemplativní vidění světa takto nerozděluje. I účelový přesun mezi body se tak může stát modlitbou, stejně tak jakýkoliv jiný čin nebo práce.
Není to ale samozřejmostí! Jak jsme naznačili výše, důležitý je náš vnitřní přístup. Nemůže se modlit ten, kdo se nechce modlit. Na druhou stranu ten, který se chce modlit, může se modlit vším, co dělá. Stačí se správně zaměřit (na Boha) a nevnímat svět nekomplexně (dualisticky).