Anděl ulice

Zastavil mě na ulici kluk. Minula jsem jeho modré oči při chůzi a on se vrátil. Sebral odvahu udělat pár rychlých kroků zpět a oslovit mě. Teď mě trochu červený ujišťuje, o mé kráse a sympatii. Šokovaná z přímého balení na ulici, přihlouple se culím jako puberťačka. Prohlížím si světlou pleť, blond vlasy a veselý blankyt v jeho očích. Musí být o několik let mladší než já i když s rouškou těžko říct. Už chci prozradit, že mám přítele když… „Jaká je tvá životní vášeň?“ Zeptal se.
„Prosím?“
„Co tě nejvíce naplňuje?“

Ani dotaz na velikost podprsenky by mě tolik nezaskočil. Lidé se běžně ptají na koníčky, ale slova, která zvolil on…
A pak jsem překvapila samu sebe… nedokážu si vybrat. Mladík vyzvídá ten jeden životní motor, který mě pohání a já, ač jindy ubrblaná, najednou vím, že je to sám život… Směs každodenních činností. Těch, které miluji i těch které nenávidím… všechny mě nutí zpívat si ve sprše a vtipkovat i ve špatné dny…

Bylo na čase sfouknout cizímu Romeovi pampelišku.
„Jsem zadaná, ale máš můj velký obdiv za odvahu.“ Ujistila jsem ho, že mi zlepšil den. Podali jsme si ruce. On jemným stiskem zahřál mou ledovou dlaň, roztáhl křídla a… odletěl do svého ideálního světa. Já se vydala domů za vlastním věrným rytířem.

Celou cestu jsem nad tím setkáním uvažovala. Nejspíš to přeci jen byl anděl. Modlila jsem se k němu, žadonila o věci, které nemám. Anděl, zoufalý mou natvrdlostí, zhmotnil se… „Jaká je tvá životní vášeň?“ Konečně vím, že ji mám v sobě, že mě pohání život sám, že mám být za co vděčná…