Důležité na modlitbě

Modlitba má spoustu podob.
Nedávno paní Katerina vyčítala knězi, že se po autonehodě “nemodlil”, respektive nenaplnil její očekávání a neklečel u rozmláceného auta “se zakloněnou hlavu” a “několik minut či desítek minut” neděkoval Bohu.
Samozřejmě, že se modlitba dá dělat i v kleče a může být dlouhá respektive krátká libovolně. Ale to že nenaplňujeme představu o klečícím prosebníkovi neznamená, že se nemodlíme. Co je tedy to důležité na modlitbě?

Svatý Jan Zlatoústý říkal: “Modlitba je pozvednutí mysli k Bohu.

Víte, on Bůh je všude. To jestli se s ním dáme do kontaktu tady a teď, v jakékoliv situaci, to je čistě na nás. Nepotřebujeme k tomu nohy ani ruce, jen touhu a vůli.

Charakter modlitby

Modlitba není charakteristická fyzickým postojem modlícího se. Také nemůže být vázána na vybraný text či spontánně odříkaná slova, jakkoliv zbožná.

Člověk se může “modlit”, odříkat třeba růženec v kleče i celou hodinu, ale přitom být myšlenkami úplně mimo. Vůbec si nemusí uvědomovat co dělá, nebo při tom odříkání může plánovat něco nedobrého (vraždu, krádež…).

Když se člověk “modlí” a nemyslí na to, s kým se staví do přítomnosti, tak Boha svým způsobem zákonitě míjí. Na modlitbě je důležité “být při tom. V činnosti, kterou zrovna dělám, si uvědomovat Boží přítomnost. V činnosti klečení, při chůzi, při práci či studiu…

Ano, v tom rozměru může být modlitbou všechno. Jen se při tom musím ponořit do přítomnosti, tady a teď. Musím ponořen v boží přítomnosti pozvednout svou mysl k Bohu.

Neprosím, neděkuji, nechválím… nestojím, neklečím… jen se modlím, pozorný k Němu.

Křest jako životní zadání

První a základní svátost křesťanského života, křest.

Často už pár dní po narození se sjíždí celá rodina. Obléknou se do slavnostního oblečení, div ne jako na svatbu. Dítě zachumlají do bílých peřinek, nechají vyšít šátek, roušku se jménem a datem slavného dne. Po nedělní mši svaté se shromáždí v kostele nachystaná rodina. Žel, většinou se farníci rozutečou po svém, i když by měli nového člena místní komunity vítat a modlit se za něj. Farář podle předpisu provede obřad, natřikrát polije hlavičku dítěti a rodina šťastně odchází domů, nebo na slavnostní oběd. Možná ještě tetičky, strýcové a prarodiče předají cenné dary do úschovy rodičům.

U starších bytostí, dospělých či dorůstajících je to složitější. Jelikož už nejde odpovědnost za výchovu hodit zcela na rodiče, musí být novokřtěnec připraven sám za sebe a křest chtít svobodně. Proto žadatelé absolvují základní přípravu, seznámí se základní naukou církve a náboženskými náležitostmi. Pak to probíhá podobně, protože slavnostní událost si chtějí zcela prožít i dospělí novokřtěnci.

Tak by se mohlo zdát, že křest je záležitost okamžiku, nebo možná jednoho půldne, když započítáme i slavnostní oběd. Ale ve skutečnosti tím okamžikem “všechno začíná”.

Křest věčný

Podstatou křtu je věčný život, který člověk svátostí křtu přijímá za svůj. Přijímá tak povolání k životu s Bohem, k životu zasvěceného a věčného. Přijímá za své povolání, ke kterému je zván každý.

Základní křesťanskou spiritualitou je “umění noření vlastního života do života s Bohem,” říkal K. Satoria. Umění dle mého symbolizované také nořením nově křtěného do vody.

Přijetí povolání života s Bohem, navíc v rozměru věčnosti, je velký úkol. Proces plození lásky, který každým dalším skutkem naplňujeme (ideálně), ale především se ho učíme vést k plnosti.

Naplňování přijatého křtu je tak celoživotní cestou, kterou buď vzdáváme, nebo každý den obnovujeme, následujeme a zlepšujeme se na ní.

Nemluv, ale vyzařuj

Slyšel jsem o jednom klášteře. Možná se mluvilo o celém řádu. Snad to byli i první benediktýni. Nevím, neověřoval jsem to.

Členové tohoto řádu měli svůj život do značné míry nalajnovaný. Hodiny modliteb střídaly hodiny práce, všechno samozřejmě také zasazené do rámce studia teologie a zbožných knih.

To, co bylo zajímavé, byl zákaz sdělovat druhým bratřím moudra, postřehy a obecně každé poznání, které během svého studia mohl každý do sebe načerpat. Žádná povzbudivá slova ze svatých spisů, ani střípky z poznání Boha a jeho působení.

Ten zákaz mi přišel nejprve zvláštní. Kdo by nechtěl svého přítele povzbudit v jeho skutcích, trápeních nebo mu dopřát stejně krásné poznání, jako se dostalo studentovi?

Zákaz totiž nebyla jediná instrukce, kterou mniši dostali. Zákaz jim měl pomoci k plnění druhého, mnohem složitějšího a důležitějšího úkolu.
Hlavní zadání bylo: “Buď tím, co chceš sdělit.

Nemluv o útěše, ale stávej se útěchou.
Nemluv o Bohu, ale zrcadli Ho svými činy.


Myslím, že spousta z nás spíše mluví o boží lásce, než aby ji druhým zpřítomňovala.

Jestli se někdo cítí osamělý, pramálo mu pomohou slova o tom, že “nikdo není sám” protože “Bůh je s každým”. Možná to znáte z náročných chvil vlastního života: kdo se necítí být milován, tomu nepomohou slova o tom, že ho Bůh miluje.

Jestli se ptáme po boží vůli, můžeme odpověď najít v uskutečňování lásky na této zemi, konání laskavých činů tam, kde jsou třeba. Ne slovem, ale činem ukazovat na velikost a přítomnost Boha.

Běžte, nemluvte a hlavně konejte!

Boží vůle

Každý z nás se jistě už ptal, jaká je boží vůle? U těch velkých otázek to je asi přirozené: Na jaké škole mě Bůh chce? Jakou práci mám přijmout nebo hledat? V jakém kraji bych měl zakotvit?, a s kým?
Ale není nás málo, kteří to ženeme ad absurdum, když se ptáme o tom správném oblečení na den, nebo na to, jak máme strávit své volné odpoledne.

Bůh nám nechce říkat, co máme dělat ani jak to máme dělat. Bůh nás chce jako dospělé partnery!, kteří se umí rozhodnout a stát si za svým. K tomu rozhodování nám dává svobodu a především vlastní rozum.

Neumíš-li se rozhodnout, je zapotřebí zapojit více rozumu*, nebo ho zbystřit dalším poznáním. Zadání je totiž jasné, i když dost široké: být obrazem Božím. Tím dostáváme úkol, který máme následovat.

Sjednocující činy

Svatý Augustin to před staletími řekl ještě o trochu jasněji: “Miluj a dělej co chceš.

Ta činnost, kterou bys měl dělat, je charakteristická tím, že tebe, jako hlavního aktéra, vede ke sjednocování s Bohem. Ale to je začátek. Otevírá to otázku, co nás s Bohem sjednocuje?
Vzpomeneme-li, dá se říct, že Bůh je Láska a s Láskou nás může sjednotit jedině láska. Co je to ta láska jsme se už zamýšleli…

Je docela jedno jestli se pustíš do činnosti A nebo C, jestli půjdeš studovat to nebo ono. Podstatné je, že tu činnost budeš dělat v lásce – svým činem (a konáním) budeš přibližovat a zprostředkovávat boží lásku tomuto světu (a sobě). Tak se budeš stávat Bohu bližším a podobným.


* Samozřejmě život není jen o rozumu. V rozhodování o naší cestě je potřeba zapojit nejen rozum, ale celou osobnost, včetně občas podceňované intuice. Rozhlížet se po možnostech, okolnostech a nebát se vykročit za hranice své komfortní zóny, jít do (přiměřeného) rizika. Boží vůle v plné a odpovědné samostatnosti člověka.

Co je to ta Láska

Při svém studiu teologie jsem každou chvíli slýchal něco o lásce. Při listování Biblí jsem četl o lásce také. Ale co přesně je to ta láska?

Odpovědi jsem hledal na mnoha místech a ve spoustě knih. Lásku můžeme totiž definovat dost různě. Asi každý dokáže od lásky oddělit zamilovanost nebo sebelásku. Řekové lásku dokonce dělí do několika druhů a pro každý mají jiné slovo. Možná znáte pojmy Agapé, Filia, Storgé, Erós nebo Charitas.

Rozebíral jsem se spoustou učitelů i vrstevníků co je obsahem toho obecného pojmu láska. Někteří vůbec netušili, jiní tvrdili že to říct nejde…

Odpověď jsem nakonec dostal při jedné zkoušce na CMTF. Od té doby, jako kdyby mi ji říkaly stovky úst. Asi jsem dozrál k pochopení.

Znovu tedy, co je to ta láska?: “Láska je vůle orientovaná k dobru.

Láska prakticky

V tom nejuniverzálnějším pojetí je to orientace ke všemu dobru. Když si ji zúžíme na mezilidskou vztahovou rovinu, bude to vůle orientovaná k dobru druhého člověka.

Takto chtít pro někoho dobro (“milovat“) neznamená, že si chci přisvojit kus dobra druhého člověka pro sebe. Naopak, chci kus svého dobra sdílet, resp. darovat druhému; chci ho podpořit. Když někoho miluji, tak mu pomáhám v jeho růstu, rozvoji jeho identity i vnitřní krásy.

Být aktivní v lásce znamená, že dělám to nejlepší, co si situace žádá. Jde o to být ve službě dobru této situace. Nedávám méně, ani více; ale dávám přesně tolik, kolik je zrovna třeba.

Prakticky to může znamenat umět ve správnou chvíli naslouchat, jindy zase naslouchání odmítnout. Udělat práci pořádně – nenechávat ji odbytou ani do ní investovat příliš mnoho času, bylo by to na úkor něčeho jiného.

Milovat znamená přijmout dobro druhého za dobro své vlastní. Neznamená to dělat všechno jen co nejlépe dovedu, ani co nejlépe okolnosti dovolí, ale především svůj čin udělat co nejlépe si to situace žádá. Někdy může být lépe darovat “méně”.
Vždycky se musíme zaměřit na milovaného (člověka, činnost, věc,…)

Nechtěj od Boha málo

Spousta z nás chce od Boha kde co. Prosba o malé zázraky u zkoušek, na které jsme se bídně připravovali, chceme dobré počasí na výlet. Náročnější chtějí uzdravení z rozličných nemocí nebo skvělého životního partnera.
Na touze po dobrém, stejně jako na prosbě k Nejvyššímu, zpravidla není nic špatného.

Ale možná vás napadla otázka, jestli po Bohu nechceme příliš mnoho?
Myslím, že tomu tak není. Naopak, většina z nás chce po Bohu příliš málo!

Vzpomeňte, nekonečný Bůh vdechne život člověku. U toho ale nekončí. Přichází na zemi mezi lidi a nabízí jim sám Sebe. Snad v jednom okamžiku v těle; ale stále v každém okamžiku v Duchu.

V takové chvíli, kdy se mi nabízí nejvyšší Bůh sám, jsou zákonitě všechny ostatní věci, prosby i představy menší. A jestli On se nabízí sám, je pošetilé nabídku nepřijímat, nebo se dokonce strachovat, že by jakákoliv vlastní prosba mohla být příliš velká.

Hlavní prosba

1. Ratzingerova věta říká: “Nechtěj od Boha méně, než Ti chce dát!

Jestli se tedy nabízí sám Bůh, proč chtít jen úspěch u nějaké zkoušky? Proč prosit o životního partnera jen mezi lidmi, když našim partnerem může být především sám Bůh?

Píši proto, abychom si uvědomili, že je důležité předně chtít Boha ve svém životě a teprve potom mají všechny ostatní prosby správný rozměr a smysl.

Chceme-li po Bohu něco, mysleme nejprve na to, že On nechce rozdávat nějaké dary a milosti, ale chce především darovat sám Sebe, a to každému z nás zvlášť milujícím způsobem.
Všechny ostatní dary, které z jeho milosti dostáváme, jsou jen dárečky, které mají každému obdarovanému připomínat toho, kdo je dává.

Dá se říct, že Nekonečný si nás stvořil, aby se nám mohl dát. Jak můžeme být zcela spokojení, dokud nepřijmeme ten dar, pro který jsme byli stvořeni?
Otevírá se otázka, jak může někdo tak omezený, jako člověk, přijmout Neomezeného. Na to se podíváme později.

Základní je totiž chtít přijmout ten Dar!