Texty

První a základní svátost křesťanského života, křest.

Často už pár dní po narození se sjíždí celá rodina. Obléknou se do slavnostního oblečení, div ne jako na svatbu. Dítě zachumlají do bílých peřinek, nechají vyšít šátek, roušku se jménem a datem slavného dne. Po nedělní mši svaté se shromáždí v kostele nachystaná rodina. Žel, většinou se farníci rozutečou po svém, i když by měli nového člena místní komunity vítat a modlit se za něj. Farář podle předpisu provede obřad, natřikrát polije hlavičku dítěti a rodina šťastně odchází domů, nebo na slavnostní oběd. Možná ještě tetičky, strýcové a prarodiče předají cenné dary do úschovy rodičům.

U starších bytostí, dospělých či dorůstajících je to složitější. Jelikož už nejde odpovědnost za výchovu hodit zcela na rodiče, musí být novokřtěnec připraven sám za sebe a křest chtít svobodně. Proto žadatelé absolvují základní přípravu, seznámí se základní naukou církve a náboženskými náležitostmi. Pak to probíhá podobně, protože slavnostní událost si chtějí zcela prožít i dospělí novokřtěnci.

Tak by se mohlo zdát, že křest je záležitost okamžiku, nebo možná jednoho půldne, když započítáme i slavnostní oběd. Ale ve skutečnosti tím okamžikem “všechno začíná”.

Křest věčný

Podstatou křtu je věčný život, který člověk svátostí křtu přijímá za svůj. Přijímá tak povolání k životu s Bohem, k životu zasvěceného a věčného. Přijímá za své povolání, ke kterému je zván každý.

Základní křesťanskou spiritualitou je “umění noření vlastního života do života s Bohem,” říkal K. Satoria. Umění dle mého symbolizované také nořením nově křtěného do vody.

Přijetí povolání života s Bohem, navíc v rozměru věčnosti, je velký úkol. Proces plození lásky, který každým dalším skutkem naplňujeme (ideálně), ale především se ho učíme vést k plnosti.

Naplňování přijatého křtu je tak celoživotní cestou, kterou buď vzdáváme, nebo každý den obnovujeme, následujeme a zlepšujeme se na ní.

Spousta z nás chce od Boha kde co. Prosba o malé zázraky u zkoušek, na které jsme se bídně připravovali, chceme dobré počasí na výlet. Náročnější chtějí uzdravení z rozličných nemocí nebo skvělého životního partnera.
Na touze po dobrém, stejně jako na prosbě k Nejvyššímu, zpravidla není nic špatného.

Ale možná vás napadla otázka, jestli po Bohu nechceme příliš mnoho?
Myslím, že tomu tak není. Naopak, většina z nás chce po Bohu příliš málo!

Vzpomeňte, nekonečný Bůh vdechne život člověku. U toho ale nekončí. Přichází na zemi mezi lidi a nabízí jim sám Sebe. Snad v jednom okamžiku v těle; ale stále v každém okamžiku v Duchu.

V takové chvíli, kdy se mi nabízí nejvyšší Bůh sám, jsou zákonitě všechny ostatní věci, prosby i představy menší. A jestli On se nabízí sám, je pošetilé nabídku nepřijímat, nebo se dokonce strachovat, že by jakákoliv vlastní prosba mohla být příliš velká.

Hlavní prosba

1. Ratzingerova věta říká: “Nechtěj od Boha méně, než Ti chce dát!“

Jestli se tedy nabízí sám Bůh, proč chtít jen úspěch u nějaké zkoušky? Proč prosit o životního partnera jen mezi lidmi, když našim partnerem může být především sám Bůh?

Píši proto, abychom si uvědomili, že je důležité předně chtít Boha ve svém životě a teprve potom mají všechny ostatní prosby správný rozměr a smysl.

Chceme-li po Bohu něco, mysleme nejprve na to, že On nechce rozdávat nějaké dary a milosti, ale chce především darovat sám Sebe, a to každému z nás zvlášť milujícím způsobem.
Všechny ostatní dary, které z jeho milosti dostáváme, jsou jen dárečky, které mají každému obdarovanému připomínat toho, kdo je dává.

Dá se říct, že Nekonečný si nás stvořil, aby se nám mohl dát. Jak můžeme být zcela spokojení, dokud nepřijmeme ten dar, pro který jsme byli stvořeni?
Otevírá se otázka, jak může někdo tak omezený, jako člověk, přijmout Neomezeného. Na to se podíváme později.

Základní je totiž chtít přijmout ten Dar!