Modlitba otevírá druhým

Před pár týdny jsem psal o tom, co je důležité na modlitbě. Jak říká kardinál Kasper, je to stěžejní bod víry. Jinými slovy proces, který je víře vlastní a jehož vliv se promítá do života každého modlícího se. Modlitba otevírá člověka druhým lidem.

Dobrou modlitbu poznáte stejně jako strom. Po ovoci, které nese (srov. Mt 12,33). Jakým způsobem se modlitba konkrétně projevuje v životě věřícího? Tím nemyslím kolik hodin mu zabere, v jaké poloze nebo na jakém místě ji “provozuje”.

Každá modlitba má člověka sjednocovat s Bohem, proměňovat člověka k obrazu božímu. Samozřejmě uvažujeme o laskavém a milujícím Bohu. Takovém, který není násilný, ale který má individuální péči o každého svého tvora.

Když se modlím, otevírám se Bohu. Otevírám se jeho lásce a naslouchám jeho slovům. Když modlitbu skončím, jdu pokračovat ve svých činech a mohu sledovat, jestli mě to naslouchání a otevírání nějak proměnilo.

Pokud jsem Bohu připodobňuji, stávám se otevřenější lidem (srov. Lk 10,29-37) a laskavější ke všemu stvoření. Získávám starostlivost o druhé i o věci kolem sebe, ale zároveň jsem schopný jim nechávat jejich svobodu. Prostě se stávám podobnějším Bohu (například křesťané po vzoru Ježíše).

Pokud je někdo po modlitbě méně podobný Bohu než předtím, nemůže být jeho modlitba správná, opravdová. Pokud jsem schopný například pomluv, záměrného ubližování a jiných neřestí po modlitbě, tak vyvstává řada otázek. Možná mě nestihla modlitba ještě proměnit? Nebo se Bohu uzavírám a točím zády?

Pokud jsem po modlitbě více uzavřený lidem, ve smyslu nenávisti, škodolibosti či závisti, musím se zamyslet nad opravdovostí své modlitby. Případně, pokud hodnotím svou modlitbu jako ryzí, je na čase se zaměřit na poznání Boha. Modlitba mě spoluutváří k Božímu obrazu, ale pokud já ten obraz neznám (či je pro mě příliš zkreslený), může se výsledek modlitby kroutit i podle mé neznalosti. To je ale další téma.

Jedna realita

Realita, jiným slovem skutečnost. Mám za to, že je jen jedna, ale navzdory ohlasům chci své stanovisko trochu objasnit.

Na úvodní stránce našeho webu si můžete přečíst, že kontemplace je “sledování věcí, jaké skutečně jsou”. O něco dále si můžete přečíst, že kontemplace je “uvědomování v poodstoupení”. To jsou dvě důležité navazující záležitosti.

Každý z nás vnímá realitu svým osobitým způsobem. Takto vnímaná realita je čistě subjektivní. Do prostoru vnímání vstupují naše dosavadní zkušenosti, nálady, myšlenky, představy a další činitelé. Pro každého pozorovatele je realita zkreslená jiným způsobem, originálním a pozorovateli vlastním.

Když se sejde více pozorovatelů (aktérů) téže skutečnosti, zjistíme, že do nějaké míry mají pohledy na stejnou záležitost rozdílné, někdy až protichůdné. V tomto úhlu pohledu skutečně existuje tolik realit, kolik je účastníků. Nemůžeme totiž říct, že to, co druhý člověk vnímá, není skutečné. Pro něj je to naprosto skutečné a opravdové!

Pokud se chceme setkat “s celým bytím v jeho opravdovosti”, nemůžeme zůstávat u svého jediného pohledu. Je potřeba setkat se s dalšími účastníky a sdílet své subjektivní “reality”. Proto pořádáme diskuze PoMezi, kde se chceme vzájemně obohatit různými pohledy na stejné téma.

Samozřejmě i takové sdílení má své hranice. Tím, že svůj pohled obohatím o další tři nové (rozdílné) pohledy, se dostanu blíže objektivní realitě, ale zároveň bych měl umět s pokorou přiznat, že ji nemohu zcela obsáhnout a tedy že můj pohled či má realita jsou stále omezené.

To, že mé vnímání je a bude vždycky subjektivní, nijak neomezuje objektivní realitu. Ta je jaká je, ačkoliv já ji vidím zkresleně a někdo jiný ji vidí trochu jinak. V kontemplaci jde pak o to, snažit se nahlížet na skutečnost takovou, jaká je, tedy oprostit se co nejvíce od vlastních domněnek, představ či zkušeností. Přistoupit ke skutečnosti jako poprvé, bez před-porozumění. Nakolik je člověku možné poznat tu jednu (objektivní) realitu?

Odpovědnost

Jsem pro odpovědnost a ne pro poslušnost.

Podle čeho mají být lidé odpovědní? Podle svého svědomí?

To je na odpovědnosti každého, aby se rozhodl co nejlépe. Nemyslel při tom jen na sebe, ale také na sebe nezapomínal. Aby jednal co nejlépe jeho situace vyžaduje.

Není to někdy ještě tenčí led než poslušnost?

Samozřejmě může být. Záleží, koho posloucháš, jestli Hitlera, Babiše nebo Terezu. Pokud tě dotyčný dobře zná a chce pro tebe a s tebou udělat dobro, může být lepší ho poslechnout. Pokud něco z toho neplatí, může i rada světce uškodit.
Druhá otázka je o tom svědomí. Ale nejenom. Neformované svědomí, stejně jako nevzdělaný člověk mohou dělat fatální chyby i v poměrně banálních úsudcích nebo úkonech. Součástí té odpovědnosti je i část, kde má člověk myslet na své formování, růst, vzdělání…

Jenže myslíš, že je toho lidstvo schopno?

Ale tady nejde vůbec o lidstvo, tady jde o jednotlivce. Jestli se člověk zachová podle vlastní myšlenky (kdoví, odkud přišla), nebo podle rady “nadřízeného” nebo náhodného kolemjdoucího… To je celkem jedno. Žádná poslušnost tě nezbavuje odpovědnosti za vlastní život a činy a důsledky tvých rozhodnutí.

To je ovšem úkol pro nás odpovědnější (uvědomělejší?). Na nás vzdělaných a učených, tím spíše duchovních nebo pedagozích je, abychom tu odpovědnost za sebe, bližní a svět předávali, připomínali a pěstovali. Když budeme předávat poslušnost, nebo rozdávat rozkazy, tak nikoho k odpovědnosti nedovedeme.

Přemýšlím o tom, kde je ta hranice mezi statečností, přijetím “reality”, podvolením a aktivní spoluprací. Myslím, že nikdo z nás nemůže říci, že se ho to netýká a že se mu to nemůže stát.

Všech se nás to týká každý den. Nejen aktérů času (vzpomínaného) komunismu nebo nacismu. Hranice je tenká a nikdo nezná situaci lépe, než sám její účastník. Těžko posuzovat zvenku.
Na tobě záleží!

(autoři: Jiří K. & Lenka M. & Zdeněk M. )

Starej se o sebe

Nevím, o co přesně se měl starat svatý Antonín, než mu Bůh ve zjevení sdělil: “Antoníne, starej se o sebe!

Kdo z vás to taky zná ze své práce nebo prostředí kolem kostela?
Dělám si svou práci, jak jsem schopný, co nejlépe to má činnost potřebuje. Kolem jde souvěrec, nebo rovnou kolega ze sousedního kanclu. Odchází z budovy, ale ještě stačí ordinovat a přísně radí rozsvícení světel, snad aby se mi lépe pracovalo. Asi neví, že moc světla mě pálí do očí. Světloplachost.

Ale Bůh nedával zprávu “starej se o sebe” jen v osobním zjevení svatému Antonínovi. Myslím, že hodně souvisí se všeobecně známým citátem z Matoušova evangelia (7,1-5):
Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ‚Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka‘ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.

Spoluzodpovědnost

Chci věřit, že to nikdo nemyslí zle a rady jsou dobře míněné. Zároveň totiž vnímám, že máme spoluzodpovědnost za svět kolem sebe: za planetu, přírodu, obec a také bližní a sousedy. V této spoluzodpovědnosti ale nesmíme zapomínat na více věcí:

  • Každý má přirozeně (od Boha) svobodu, a to i k chybám nebo k hříchu.
  • Neznáme potřeby, motivy ani pořádně historii posuzovaného, musím tedy přistupovat laskavě, opatrně a pokorně.
  • Nemáme zodpovědnost za činy druhých (nějaké výjimky by se našly). Především zodpovídám za to, co sám nedělám nebo dělám.
  • Rozkazy, odsuzováním ani nátlakem nikoho k osobní odpovědnosti nedovedeme. Naopak riskujeme zasít nové neřesti či strachy.

Nemůžeme vstupovat libovolně do života druhých a vnucovat jim svá řešení nebo názory. Na druhou stranu bychom se měli umět nabídnout a všímat si, jestli někdo kolem potřebuje naši pomoc.

Proto buď bdělý, starej se o sebe a buď připraven nabídnout laskavou pomoc.

Důležité na modlitbě

Modlitba má spoustu podob.
Nedávno paní Katerina vyčítala knězi, že se po autonehodě “nemodlil”, respektive nenaplnil její očekávání a neklečel u rozmláceného auta “se zakloněnou hlavu” a “několik minut či desítek minut” neděkoval Bohu.
Samozřejmě, že se modlitba dá dělat i v kleče a může být dlouhá respektive krátká libovolně. Ale to že nenaplňujeme představu o klečícím prosebníkovi neznamená, že se nemodlíme. Co je tedy to důležité na modlitbě?

Svatý Jan Zlatoústý říkal: “Modlitba je pozvednutí mysli k Bohu.

Víte, on Bůh je všude. To jestli se s ním dáme do kontaktu tady a teď, v jakékoliv situaci, to je čistě na nás. Nepotřebujeme k tomu nohy ani ruce, jen touhu a vůli.

Charakter modlitby

Modlitba není charakteristická fyzickým postojem modlícího se. Také nemůže být vázána na vybraný text či spontánně odříkaná slova, jakkoliv zbožná.

Člověk se může “modlit”, odříkat třeba růženec v kleče i celou hodinu, ale přitom být myšlenkami úplně mimo. Vůbec si nemusí uvědomovat co dělá, nebo při tom odříkání může plánovat něco nedobrého (vraždu, krádež…).

Když se člověk “modlí” a nemyslí na to, s kým se staví do přítomnosti, tak Boha svým způsobem zákonitě míjí. Na modlitbě je důležité “být při tom. V činnosti, kterou zrovna dělám, si uvědomovat Boží přítomnost. V činnosti klečení, při chůzi, při práci či studiu…

Ano, v tom rozměru může být modlitbou všechno. Jen se při tom musím ponořit do přítomnosti, tady a teď. Musím ponořen v boží přítomnosti pozvednout svou mysl k Bohu.

Neprosím, neděkuji, nechválím… nestojím, neklečím… jen se modlím, pozorný k Němu.

Křest jako životní zadání

První a základní svátost křesťanského života, křest.

Často už pár dní po narození se sjíždí celá rodina. Obléknou se do slavnostního oblečení, div ne jako na svatbu. Dítě zachumlají do bílých peřinek, nechají vyšít šátek, roušku se jménem a datem slavného dne. Po nedělní mši svaté se shromáždí v kostele nachystaná rodina. Žel, většinou se farníci rozutečou po svém, i když by měli nového člena místní komunity vítat a modlit se za něj. Farář podle předpisu provede obřad, natřikrát polije hlavičku dítěti a rodina šťastně odchází domů, nebo na slavnostní oběd. Možná ještě tetičky, strýcové a prarodiče předají cenné dary do úschovy rodičům.

U starších bytostí, dospělých či dorůstajících je to složitější. Jelikož už nejde odpovědnost za výchovu hodit zcela na rodiče, musí být novokřtěnec připraven sám za sebe a křest chtít svobodně. Proto žadatelé absolvují základní přípravu, seznámí se základní naukou církve a náboženskými náležitostmi. Pak to probíhá podobně, protože slavnostní událost si chtějí zcela prožít i dospělí novokřtěnci.

Tak by se mohlo zdát, že křest je záležitost okamžiku, nebo možná jednoho půldne, když započítáme i slavnostní oběd. Ale ve skutečnosti tím okamžikem “všechno začíná”.

Křest věčný

Podstatou křtu je věčný život, který člověk svátostí křtu přijímá za svůj. Přijímá tak povolání k životu s Bohem, k životu zasvěceného a věčného. Přijímá za své povolání, ke kterému je zván každý.

Základní křesťanskou spiritualitou je “umění noření vlastního života do života s Bohem,” říkal K. Satoria. Umění dle mého symbolizované také nořením nově křtěného do vody.

Přijetí povolání života s Bohem, navíc v rozměru věčnosti, je velký úkol. Proces plození lásky, který každým dalším skutkem naplňujeme (ideálně), ale především se ho učíme vést k plnosti.

Naplňování přijatého křtu je tak celoživotní cestou, kterou buď vzdáváme, nebo každý den obnovujeme, následujeme a zlepšujeme se na ní.